Kdy padlo poprvé rozhodnutí, že byste se chtěl věnovat trenérskému řemeslu?
S trénováním mládeže jsem začal ještě v době, kdy mi bylo 23 let, což je velmi brzy. Nicméně v mém působišti v Tangu Brno ve mně Václav Kubíček starší, za což mu děkuji, viděl určitý potenciál a nabídl mi pozici trenéra mládeže v kategorii U16. Miluji sport a v kariéře jsem měl velké množství zranění, které předurčovaly, že by toto mohla být cesta, jak nasbírané zkušenosti mladým hráčům předat.

Zlom nastal v roce 2010, kdy do Tanga přišel trenér Marian Berky. Spolupráce s ním mi otevřela oči a zcela nové obzory při pohledu na futsal a již tehdy jsem začal přemýšlet trochu jinak než moji spoluhráči. Když mi následně Marian s vedením Tanga nabídli v Tangu k trenérovi nejstarší kategorie U19 i post hrajícího asistenta u A týmu, již jsem věděl, že toto je cesta. Věřím, že trenéřinu mám v krvi po svém otci Václavu Brůnovi, který je vynikající mládežnický trenér, oceněný v řadách anket pod záštitou FAČR a také autor odborné literatury pro nejmladší fotbalisty. Mám tedy kde čerpat zkušenosti. (úsměv)

Vaše hráčská kariéra byla úspěšná, proč však brzy dostala přednost trenérská dráha?
Úspěch se počítá podle trofejí, ovšem já sbíral pouze druhá místa. Bohužel se mi jak s ECO Investmentem, tak s Tangem Brno nepodařilo získat titul. Jsem ovšem rád, že mě mou hráčskou kariérou provázeli vynikající hráči jako Dlouhý, Frič, Sláma, Seidler, Belej a další, nebo v mém posledním ligovém angažmá na krátkou chvíli i můj trenérský kolega a kamarád Marek Kopecký.

Vše bylo zapříčiněno tím, že skončilo Tango Brno v nejvyšší soutěži. I když jsme naháněli v té době nedostižný ERA-PACK Chrudim, věřím, že při kvalitním posílení bychom byli do dalších dvou let schopni získat titul. S hráči jako Seidler, Belej, Kovács, Rick, Kubíček, Záruba a další, včetně zahraničních hráčů, jsme potřebovali ještě zkušenosti, abychom mohli pomýšlet na mistrovský titul.

Po ukončení angažmá v Tangu jsem již dal přednost práci, ve které jsem měl to štěstí a dostal se na vyšší manažerský post v odvětví, které mě zajímá a práce baví. Z tohoto pohledu jsem již nepřijal žádnou z nabídek mimo Brno a plně se vrhl na profesní rozvoj, vzdělávání a získávání zkušenosti v mé profesi a trenérském odvětví.

Při vašem hráčském působení se v Tangu Brno složilo výborné mužstvo, jak na tyto roky vzpomínáte?
Neuvěřitelné a nezapomenutelné roky. Sáhli jsme si v té době na hranu profesionalismu, po kterém jsme jako kluci toužili a vedení v čele s Václavem Kubíčkem starším mělo jasně danou koncepci rozvoje klubu, která se mi moc líbila. Věřím, že pro všechny hráče, kteří Tangem prošli, byl tento klub důležitým faktorem v jejich rozvoji.

Já osobně jsem si roky v Tangu moc užil a velice rád na ně vzpomínám. Mám rád, když je mužstvo vyvážené mladými a staršími hráči, kteří měli hlavní slovo v kabině a byli vůdčími osobnostmi na hřišti i mimo něj. Tango byla ukázka a výběr hráčů, kteří opravdu milovali sport. Hráči jako Ondra Vencl, Pepa Havel, Michal Belej nebo Dimo Chadzidis byli tahouni Tanga v jeho počátku. Následně docházelo k posilování týmu a v té době byla opravdu velká konkurence. Když na soustředění přišlo 20 hráčů včetně těch zahraničních, tak se na trénincích opravdu jiskřilo, ale to jsem měl rád. Tango bylo prostě nezapomenutelné a je jen škoda, že se neudrželo na ligové scéně do dneška.

Mistrovský titul vám jako hráči o kousek unikl, získal jste ho až jako asistent trenéra ve Spartě, jak si ho vážíte?
Je frustrující se deset sezon snažit a vyvíjet opravdu velké úsilí jej získat, ale když jsem viděl sílu ERA-PACKu v čele s Douglasem, bratry Marešovými, Kopeckým, Maxem, Rešetárem, Dentinhem, Cacauem, Carlosem a dalšími, tak sportovně musím uznat, že na tento tým v době mé hráčské kariéry nikdo neměl.

Titul v AC Sparta Praha řadím ve své kariéře úplně nejvýš. Poděkování patří Benimu a Agovi Simitči, za to, že složili tak vynikající tým, se kterým jsem měl možnost pracovat. Také za to, že mě angažovali a dali prostor u tohoto fantastickému týmu. Titul, pohár a úspěch je jedna věc, ale pracovat s hráči jako je Novak, Wilde, Drahovský, Angellot a nejlepší čeští hráči jako Seidler, Vahala, Gerčák nebo Cupák, to je a byl pro mě ten největší úspěch a radost.

Dlouho působíte u mládežnických reprezentací, je vám tato práce blízká?
Určitě. Je třeba to ale i vyvážit prací s dospělými, protože věřím, že můj trenérský vrchol bude u mužských kategorií. Když mi trenér reprezentačního A-týmu Tomáš Neumann nabídl trenérský post u národního týmu, splnil se mi tím další z mých snů. U národních týmu jsem již šest let a doufám, že svou práci děláme dobře, ale vždy je to o možnostech a hráčském potenciálu.

Ano, stále jsem mladý, ale v tom vidím velikou výhodu v práci s mládeží. Komunikace je jedním z hlavních nástrojů si hráče získat, ale jak napsal jeden z úspěšných tuzemských trenérů: „Hráči nejsou hloupí, během týdne zjistí, zda něco umíte a máte jim, co dát.“

V Brně se rozjel před čtyřmi lety projekt Dětského futsalu, jak ho vnímáte?
Velkou pochvalu zaslouží každý, kdo se v čemkoliv věnuje dětem a jejich pohybovému rozvoji. Na tento projekt mě poprvé upozornil Petr Havlík, ale až na místě jsem viděl, o jak fantastický projekt se jedná. Moc se mi líbí práce jednotlivých trenérů v čele s Petrem Lesenským a Petrem Bořeckým, kteří mě poprvé pozvali na úvodní trénink jedné z kategorií. Co pro ty kluky celý tým Dětský futsal dělá, je neuvěřitelně přínosné a obětují velké množství času.

Nicméně věřím, že se jejich práce vyplatí a projekt dodá do futsalového rybníčku další mladé hráče, kteří budou tento sport milovat a hrát jej s vášní, jako tomu bylo v době, kdy jsem hrál já. Já osobně projekt Dětský futsal propaguji a fandím mu, a i když jsem velmi vytížen skrze reprezentační povinnosti, velmi rád budu podporovat tento skvělý projekt.

Sám pořádáte již několik let fotbalový kemp, představil byste ho fanouškům blíže?
Fotbalový kemp Chobotnička jsem založil se svým otcem před čtyřmi lety. Kemp pořádáme v obci Dolní Újezd u Litomyšle, kde žijí moji rodiče a kde máme ty nejlepší tréninkové a ubytovací podmínky. Postupem let jsme kemp vyvíjeli a v dnešní době se můžeme řadit, věřím, k těm nejlepším v České republice. Kemp neřešíme komerční formou a věnujeme do 55 dětí během týdne všechnu svou energii hlavně pro rozvoj pohybových schopností dětí a zábavy.

Ze žádostí, kterých každoročně dorazí více než 200, je velmi obtížné vybírat. Máme pouze jeden turnus, ale do něho vkládáme srdce všech, kteří jsou jeho součástí. Kromě mého otce Václava jsou trenéry moji přátelé a bývalí hráči futsalu jako Radovan Kroulík, Marian Berky, Michal Seidler, David Šimon, Peter Paulovič, Petr Frank, Bára Vrabcová a další.

Jak složité je v dnešní době přesvědčit hráče, aby dali přednost futsalu před velkým fotbalem?
Je to velký problém a v současné době v mládežnických kategoriích lze dělat futsal pouze souběžně s fotbalem, kde si vytahujeme šikovné kluky a pracujeme s nimi, věřím i pro jejich rozvoj, který mohou využít ve fotbale. S některými fotbalovými kluby pracujeme v souladu, ovšem stále se objevují kluby, které futsal svým hráčům zakazují.

Pokud hráč nemá smlouvu, nerozumím, proč by nemohl dále hrát i jiný sport. Já hrál fotbal na nejvyšší dorostenecké úrovni a do toho chodil do školy, na futsal, o víkendu odehrál dvě utkání, a ještě si šel s klukama zahrát turnaje, nebo za dům na plácek. Ano hráči ubývají a každý si chrání své, nicméně nevidím problém v únavě, škole, zranění či jiné, jen je třeba chtít.

Autor: Martin Kameník